Když jsem se po škole přestěhoval do Prahy a našel si tam práci, byl jsem naprosto nadšený novým způsobem života a všemi příležitostmi, jaké bydlení v hlavním městě nabízí. Bydlelo tam už spousta přátel od nás z Roudnicka. Navíc v pětadvaceti, kdy má člověk docela jiné priority, upřednostňuje spíše večírky, pařby, všeobecný mumraj a shon života, to byla ideální volba.
Ale když pak roky přecházely a já jsem vnitřně dospíval a snad i moudřel, začal se mi ten blázinec a shon v hlavním městě zajídat, když se k tomu přidá všudypřítomný beton, hrůzostrašný hic v letních měsících, smog a znečištěný vzduch, začal se mi do mysli vkrádat pocit, že nejsem na svém místě. To vyvrcholilo v den mých třicátých narozenin, kdy jsem si sám se sebou sedl a sám sebe se ptal:
Žiješ tam kde chceš žít?
Na to jsem si ihned odpověděl, že ne... Miluji přírodu, lesy a stromy, a tak ještě v době kdy jsem bydlel v Praze, každý víkend jsem prchal domů na sever a čistil od křovin a náletů rodinou zahradu, která je situována hned u lesa, to byl můj balzám na duši, moje víkendová meditace. Když jsem si tohle uvědomil, ihned mi došlo, že se musím přestěhovat, že Prahy bylo dost.
Další otázka byla: Děláš to, co tě baví a naplňuje?
V té době jsem čtvrtým rokem pracoval v eshopu s obalovým materiálem. Vyzkoušel jsem si tam vše od práce skladníka, vedoucího prodejny až po obchodního zástupce. Když jsem se nad tím takto zamyslel, došlo mi, že bych rád dělal něco smysluplnějšího než obchodoval s plastovými obaly... Bylo tedy rozhodnuto, přestěhuju se a dám v práci výpověď.
Ihned se mi ulevilo, vidina změny prostředí a zcela nového pracovního zaměření přinášeli do mého života svěží vítr...
Měl jsem něco našetřeno, takže otázku práce jsem zatím nechával stranou. Zbývalo vyřešit bydlení. Mohl jsem bydlet na vesnici s babičkou nebo v paneláku a platit nájem, a nebo si vzít milionovou hypotéku a začít stavět... ani jedna z možností se mi nezamlouvala.
Začala se mi tedy vykreslovat ještě čtvrtá možnost. Realizace bydlení na rodinné zahradě. Ale jak a v čem? Investice do pozemku v podobě postavené chaty, když pozemek ani není můj, se mi nepozdávala.
Po zvážení mých životních nároků na obytnou plochu mi došlo, že mi stačí vlastně velmi málo. Tak málo, že to málo se dá umístit na čtyři kola a stát se tak mobilní investicí nezávislou na pozemku. No a rozhodnutí bylo na světě. Budu žít v maringotce!
